středa 24. května 2017

Praxe SUPŠ 2017: struktury pro bydlení venku, design z přírodnin, landart.

V týdnech 21. května – 2.června 2017 probíhaly v Jizbicích povinné praxe studentů nábytkářských oborů SUPŠ z Hradce Králové a z Pražského Žižkova. Byli tu Kateřina Jirousková, Jan Majdák a Jan Hájek.











Projekt SoMA usiluje o obnovení tradice „chození do učení“ neboli učení přímo v dílně, provozu nebo atelieru, kde se věci dělají a kde jsou lidé, kteří je dělají. Cílem soustředění bylo

1. ověřit možnosti našich domácích dílen při realizaci vzdělávací praxe pro studenty středních škol.

2. najít náplň a metodu takové praxe.

3. ověřit tvůrčí možnosti studenta štřední školy.

4. založit tradici praxí i učňovství v SoMA.

Realita praxí se ubírala svojí cestou a nehleděla příliš na pedagogické plány :-) Prožili jsme krásný čas ve společnosti krásných lidí a všichni jsme udělali kus práce na poznání sebe sama, našeho kolektivu i práce se dřevem. Pro mě osobně byla tato událost více než důležitá. Po uplynulém roce, ve kterém jsem nezdravě propadl práci na projekčních zakázkách, jsem si zase vzpomněl kdo jsem. Upřesnil jsem svůj úhel pohledu na svůj atelier i vizi SoMA. Po letech jsem vytáhl staré nářadí a věcičky a stroječky na opracování dřeva ze svojí staré garážové dílny, kde jsem trávil mnoho šťastných chvil při práci se dřevem. Změnil jsem vizi Atelieru Hájek z atelieru architekta na atelier umělce, který pracuje s přírodními náměty, materiály a procesy a také projektuje a částečně realizuje přírodní prostory pro život.

... abych nezapomněl na samotnou praxi :-) Jak se tedy naplnily její cíle?

Domácí dílna je v pohodě. Díky praxím jsme dokoupili, co bylo potřeba a obnovili, co už nefungovalo. Pracovali jsme na zahradě, na procházkách i v domě, v případě nedostatečného vybavení jsme projekty zjednodušovali anebo vynalézali soběstačná řešení.

Otázka náplně a metody je zajímavá. Především už víme, že „chození do učení“ není škola, jakou dnes známe. Studenti tu nejsou odděleni od učitelů katedrou a rolí žáka a učitele, ale naopak táhnou za jeden provaz při nevyhnutelném řešení praktických úkolů zadání. Společně vaříme a stolujeme, staráme se o dílnu a materiál a uvědomujeme si, o co nás realita dílny žádá. Studenti měli dvě možnosti: buďto pracovat na jednoduchých artefaktech z přírodních materiálů (věšáčky, lampičky, poličky) anebo přijít s vlastním tvůrčím projektem. Spolupráce na předem daném tématu, se kterým jsem rezonoval jako pořadatel se velmi osvědčila. Individuální práce na vlastních projektech spíše vedla k izolaci. Takže (dobrovolná) rezonance se záměrem učitele se jeví jako životadárný princip, který nejvíce obohatil všechny strany.

Zjistili jsme, že tvůrčí možnosti studenta střední školy nejsou ještě příliš univerzální. Z hlediska oboru nebyli účastníci schopni profesionálních výkonů. Daleko přínosnější než snaha o dokonalost byla hra s materiálem, nástroji a vlastní fantazií. Zdánlivě tu vyvstává otázka, jestli bychom se neměli zaměřit spíš na starší školáky. Možná bychom se studenty univerzitního věku dosáhli zajímavějších formálních výsledků, které bychom prezentovali s větší pýchou. Ale teď, když o tom znovu uvažuji, říkám si, že je to jedno. Každý člověk má svůj příběh a svoji cestu, každý něco přinese a něco si odnese a nejde o výsledky. Středoškoláci snad ještě více než starší studenti pracují na svojí psychologii, na svém sebeurčení a hledání a činí méně kompromisů s formálními požadavky než vysokoškolští studenti, kterým už občas hrozí „formování do role“ podle požadavků profese.

Tradice praxí a učňovství ve škole SoMA byla tímto založena :-) Je to důležitý krok k realizaci projektu jako školy. A velmi zřetelně jsme si uvědomili, že škola je především prostor k životu, k soužití, cesta k poznání a budování tvůrčího společenství, transpersonální živá bytost na cestě k osobnímu rozvoji.